close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Můj život s Cullenovými I.

23. června 2009 v 17:57 |  Můj život s Cullenovými
Odcházela jsem od kamarádky. Bylo už pozdě a já se rozhodla, že to vezmu přes park. Je to o několik metrů kratší a myslím, že i bezpečnější. Cesta byla poklidná, dokud jsem kolem sebe neslyšela funění a rychlý běh.



Přidala jsem do kroku. Zastavila jsem se uprostřed parku, kde mě cosi obklíčilo. Ve světle svíček, které se tu nejspíš objevily teď, vystoupil urostlý muž. Nedalo se říct, že to byl muž. Jeho pleť byla sytě modrá a stejně modré vlasy mu splývaly po ramena. Na rukou se mu objevila modrá koule. Nevím, co se se mnou stalo, ale když ji po mě hodil, zmizela jsem. Objevila jsem se na konci parku a bez rozmýšlení jsem doběhla domů.

Zmizela jsem v pokoji s třísknutím dveří. Co se to se mnou dělo? Jak jsem mohla zmizet? Zapla jsem si počítač a hned šla na google. Zadala jsem patřičné heslo a vyhledávala jsem. Zmizení neboli přenášení se vyskytuje u světlonošů a dalších takových podobných tvorů. Podobní tvorové..to je dost široký pojem. Co jsem vlastně zač?

Odstoupila jsem od počítače a postavila se doprostřed pokoje. Soustředila jsem se doufajíc, že zmizím. Nic se nestalo. Ve stejnou chvíli se rozrazili dveře a já zmizela. Potřebuji snad k přemístění strach? Jakmile jsem se objevila na stejném místě, vrátila jsem se do reality. ,,Mami!" Vypískla moje malá sestra běžela dolů. ,,Sarah!" Rozběhla jsem se za ní a svalila ji na zem. ,,Musíš mlčet. Když tak učiníš, koupím ti bonbony." Horlivě přikývla a já se vrátila do pokoje. Ještě, že se ty malý děti nechají snadno ukecat. Zalehla jsem do postele a hned jsem usnula.

Druhý den ráno jsem popadla štos papíru a jablko a odešla jsem do školy. Ve škole jsem se nezabývala zdravením a sedla si do lavice. Zakousla jsem se do jablka, které jsem vzápětí vyplivla. Chutnalo…hořce. Moje ústa nepřijímala potravu.Co se to ksakru včera večer stalo?

,,Angelico, vidím, že se nenudíš, tak nám něco povíš o 1. Světové válce." Neochotně jsem se zvedla a šla k tabuli. Ve chvíli, kdy jsem odhodila žákovskou knížku na stůl, do třídy vnikl vítr. Od profesorky se rozlinula vůně. Zasyčela jsem a skočila na stůl. Profesorka poplašeně uskočila. Slezla jsem ze stolu a vyběhla na chodbu.

Nakopla jsem zeď. ,,Ksakru!" Křikla jsem, když v tom jsem je spatřila. Stáli tam dva muži. Jeden z nich byl blonďatý a ten druhý měl bronzové vlasy. Doslova mě probodávali očima. ,,Nečum!" okřikla jsem je a zmizela na záchodcích.

,,Jdi za ní, Edwarde," Chlapec s bronzovými vlasy vešel nejistě za mnou. ,,Jsi tady?" Vylezla jsem z jedné kabinky. ,,Co se to se mnou děje? Umím se přenést, moje tělo nepříjímá potravu. Mám bolesti v oblasti břicha a žeber," postěžovala jsem si bezradně a ukázala si na oblast postižených míst. ,,Jsi.." zavrtěl hlavou a opustil záchody.

,,Řekl jsi jí to?" zavrtěl hlavou. ,,No nic, jdeme za ostatními." Přikývl a oba zmizeli kdesi za rohem.
Co mi chtěl říct? Ptala jsem se sama sebe, když jsem opouštěla záchody. A kdo to k sakru vůbec byl? Nikdy jsem ho tu neviděla. Po dalším uvažování jsem usoudila, že teď přišel a teprve tuto školu začne navštěvovat.

Domů jsem šla sama. Potřebovala jsem si to v hlavě urovnat. Došla jsem domů a plácla sebou na gauč. Zavřela jsem oči a zamyslela se.

Stojím v parku. Kolem mě stojí pár vlků, co si mě hladově prohlížejí a onen modrý muž na tom nebyl jinak .Modrá koule, kterou po mě hodil, mi přistála na srdci. Dopadla jsem na zem a všechno zmizelo. Nademnou byl blonďatý muž přibližující se k mému krku. Když se do mě zakousl, vykřikla jsem bolestí. Potom jsem byla na konci parku.

Prudce jsem se posadila? Tohle, že se stalo minulou noc? Vůbec si na to nepamatuji. Upravil mi snad někdo paměť? Musím přijít na jiné myšlenky. Popadla jsem mikinu a šla ven. ,,Nevím, kdy přijdu," Než mamka stačila cokoli, říct, byla jsem pryč.

Bloumala jsem ulicí. Zpozorněla jsem, když jsem v dálce spatřila onoho blonďáka tentokráte s černovlasým klukem. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla k nim.

,,Proč mě sledujete?" Vyjela jsem na ně a zadívala se na černovlasého kluka. Byl nádherný. Měl zvláštní oči - byly zlaté. Dost! Napomenula jsem se a probodla blonďáka pohledem. ,,Nesledujeme tě. Jen by jsme ti měli něco říct." Odmlčel se.

,,Půjdeš se mnou na zmrzlinu?" Obočí mi vystřelilo nahoru. Blonďák do svého společníka strčil. ,,Au." Dál ho ovšem ignoroval. ,,Já jsem Carlisle Cullen a tohle je můj syn Emmett." Natáhl ke mně ruku, k terou jsem přijala spíš ze slušnosti. ,,Jdeme na tu zmrzlinu?" Emmett horlivě přikývl ,,Řekni jí to," sykl blonďák k Emmettovi a odešel.

,,Tak jdem?" Přikývla jsem a vyšly jsme ke stánku se zmrzlinou. ,,Dva kopečky čokoládové," hodil pár mincí na pult. ,,Ty si nedáš?" Zavrtěl hlavou a já si vzala zmrzlinu. S chutí jsem si ze zmrzliny ulízla, ale vzápětí jsem to vyplivla. Kornout skončil na zemi. ,,Bylo to…hořké," Řekla jsem s úšklebkem Emmettovi. Najednou jsem pocítila neuvěřitelnou bolest v břiše. ,,Vezmu tě domů. Carlisle ti potřebuje něco říct," Vzal mě do náruče a rozběhl se do neznáma.

V jakémsi prostorném domě mě položil na gauč. ,,Její tělo nepříjímá potravu, na jazyku jí jídlo hořkne. Má bolesti. Bude to zítřek, kdy z ní bude úplný upír." Domluvil a podíval se na mě. Bolesti začali ustávat a já se začala uklidňovat, až jsem měla sílu posadit se.

,,Angelico," Carlisle si sedl vedle mě. ,,Tenkrát, když jsi byla u své kamarádky, napadl tě nějaký tvor, který umí házet koule s elektrickým proudem. Jednu hodil i po tobě a to tě málem zabilo,." Odmlčel se a já se na něj podívala. ,,Nemohli jsme tě nechat zabít a tak…jsem tě přeměnil v upíra. Proto ty bolesti." Nezmohla jsem se na slovo. Jsem upír? Jak je to možné? Jak vůbec něco takovýho může existovat?

Položila jsem si ruku na srdce. Nebilo. Zkoušela jsem si nahmatat tep. Nic. ,,Takže zabíjíte nevinné, aby jste se najedli?" - ,,Já..už jí to vysvětlím" Carlisle pokrčil rameny a odešel.
,,Carlisle založil kult vegetariánů. To znamená, že se živíme zvířaty. A je na tobě jestli budeš jako my, nebo budeš zabíjet nevinné." Mlčela jsem. ,,Nikdy jsem nečekala, že budu upírem. Mám chuť vstát a všechno rozmlátit. Máte volný život. Mohla bych třeba bydlet u vás." Emmett mi věnoval jeho sladký úsměv.

,,Takovou reakci by jsme nečekali. Pojď představím tě zbytku rodiny a pak to domyslíme s tvými rodiči." Společně jsme vstali a vyšly před dům, kde se shromáždili ostatní.

,,Chystáme se do Itálie. Pojedete s námi?" Zeptal se nás Carlisle s úsměvem. ,,Jela bych ráda, ale bude tu problém s mými rodiči." Všichni si mě zkoumavě prohlédli. ,,Co se děje?" Zeptala jsem se vyděšeně. ,,Tvoje oči…začínají pomalu černat. Je to tím, že jsi dlouho nejedla," ujala se slova Esme a já naprázdno polkla. Pořád si neumím představit, že bych měla pít krev.

,,Edward půjde s tebou a vysvětlí ti co a jak." Očima jsem vyhledala chlapce s bronzovými vlasy, který si vyměňoval polibky s Rose. ,,Edward zřejmě nemá čas, tak půjdu já." Oznámil Emmett a než stačil kdokoli něco říct, byly jsme pryč.

,,Zdá se, že se někdo zamiloval." Uchechtla se Alice. ,,Pojďte počkáme na ně u lesa." Všichni nasedli do aut a odjeli.

,,Musíš si vytypovat zvíře. Třeba támhletu srnku. Rozběhni se a prostě se zakousni." Zhluboka jsem se nadechla a rozběhla. Běžela jsem tak…vznešeně a rychle. Měla jsem pocit, že se vůbec nedotýkám země. Srnka neměla žádnou šanci. Zakousla jsem se a s chutí jsem ji vysála. Když jsem se dokázala odtrhnout od jejího krku, vrátila jsem se k Emmettovi, který se pobaveně uculoval a jak jsem poté zjistila, byl tam i zbytek rodiny.

,,Nevím, co ti je k smíchu," pronesla jsem trochu popuzeně, jelikož mě štvalo, že nevím, oč se jedná. ,,Dovolíš?" Přešel ke mně a jazykem mi mlsně slízl krev, která mi stékala po bradě. Nadechl se a poté se usmál. ,,Sladká." Pronesl potom. ,,Ta krev myslím." Naši debatu ukončil Carlisle. ,,U tvých rodičů jsme už byly. Bez jakýchkoli problémů tě pustili. Tak teď už by jste měly nasednout do auta, abychom mohli jet." Nasedla jsem do auta s Emmettem, Alicí a Jasperem. Pohodlně jsem se usadila na předním sedadle a jakmile Emmett vyjel, začala jsem sledovat krajinu.

Poprvé jedu do Itálie. Určitě je tam hezky. Z uvažování mě vytrhl Emmett, který zastavil. ,,Co se stalo?" Zavrtěl hlavou. ,,Nic hrozného. Jen nám došel benzin," Usmála jsem se a podívala se na něj. ,,Můžu něco zkusit?" Přikývl. ,,Ať je to cokoli, můžeš." Zhluboka jsem se nadechla a naklonila se k němu. Políbila jsem ho. Naše polibky byly studené, ale o to více vzrušujícící. Z této přenádherné chvíle nás vyrušilo zaklepání na okno.

,,Čekal jsem, že když je to tvoje auto, že si i sám na tankuješ." Byl to Carlisle. Věnoval nám letmý úsměv. ,,Neměl jsem čas. Kde jste se tady vzali vy?" - ,,Jen jsme se na něco zapomněli zeptat Angelicy." Otočila jsem se na Carlislea s jakýmsi vyděšeným výrazem. ,,Nemohlo to počkat do Itálie?" Jeho otec zavrtěl hlavou. ,,Při tvé proměně…nezpozorovala jsi nějaké schopnosti?" Byla to snad věčnost, co jsem ho pozorovala. Na své schopnosti jsem úplně zapomněla. ,,Umím se přenést a dívat se do minulosti." Odvětila jsem a sledovala, jak přikyvuje.

,,Ukaž nám, jak se přenášíš." Oznámil mi poté, co zjistil, že v okolí nikdo nepřebývá. ,,Ehm…ještě to neumím ovládat. Zkuste mě vyděsit." Z dálky se na mě vyřítil Edward a jáse vmžiku leknutí přemístila a za okamžik se objevila vedle Emmetta. ,,Dobře. Myslím, že bude jednoduché naučit tě ovládat tvou moc. Teď nasedejte, ať do té Itálie vůbec dojedeme. Angelico, ty pojedeš s námi. Jedeme jen my dva, takže o místo neměj strach." Bez jakýchkoli řečí jsem si sedla do auta k Esme.

,,Odvádíš mi mou lásku bez mého svolení." Zaslechla jsem ještě Emmetta. Zanedlouho se v autě objevil i Carlisle. ,,Je cesta do Itálie vždycky taková?" Esme zavrtěla hlavou a lehce se usmála. Carlisle mezitím nastartoval auto a vyjel vstříc Itálii.

Auta Cullenových zaparkovala ve stejnou chvíli před ohromnou vilou. Vystoupila jsem z auta jako první a s úžasem se rozhlédla. ,,Do Itálie nejezdíme moc často. Pobývají tu Volturiovy a ty nás nemají moc v lásce. Budeme tu jen pár dnů, aby se ti mohlo něco stát." Oznamoval mi Emmett. ,,Nevadí ti, že tě pak pohřbí? My si potom tvé tělo vezmeme.." Když Emmett tuhle větu pronesl s pobaveným úsměvem, zkameněla jsem. ,,To není vůči rodičům fér." Rosalie mi věnovala úšklebek. ,,Chtěla jsi být s námi, tak neber ohledy na rodiče." Bojovně jsem si založila ruce na hrudníku. ,,Malá, opuštěná holčička, kterou neměl nikdo rád a tak se snažila o sebevraždu, kde na ni čekal její zachránce." Carlisle si nás změřil nesouhlasným pohledem. ,,Umí si přečíst minulost každého z nás." Vysvětlil Rosalii Carlisle, která cosi zlostně zasyčela a vešla do vily.¨

,,Taková je vždycky." Oznámil mi Emmett. ,,Rosalie neměla lidský život jednoduchý, tak ji nechte být." Ozval se nasupeně Edward, který následně zmizel za Rosalií ve vile. Povzdychla jsem si a následovala je. Jestli tohle má být můj život s Cullenovými , raději bych byla člověkem..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama